29. 9. 2013

Křeslo pro hosta - Sofie

Sofii Ritterovou znám už několik let - vždy upravená jako pravá dáma, kterou také je. Představuje pro mě velký zdroj inspirace a je ztělesněním rčení, že (jak říká sama Sofie, která loni oslavila padesátku) "věk máš v hlavě". Rozhodla jsem se ji proto pozvat na svůj blog - nafotily jsme společně několik modelů, které si sama šila, a poté jsem ji poprosila o odpověd na tři otázky, týkající se nejen módy, ale ženskosti vůbec.



Líbí se mi, že vždy vypadáš krásně upravená a velmi ženská - bylo pro tebe odívání vždy důležité? Nebo jsi měla někdy "popelkovské" období?


Je mi potěšením, že mne takto vnímáš. Pravdou ovšem je, že se většinou vídáme jen při příležitostech, které si zaslouží, abych byla upravená. Když se podívám zpětně na svůj vztah k odívání, musím přiznat, že bylo pro mne vždy důležité. Jak šel čas, tak se ovšem měnily priority, nálady a s tím i stylizování. S oblibou říkám, že jsem chodila za hipíka, indiánku, bohémku, ředitelku, za dámu, kovbojku, princeznu a ani motorkářka mne neminula. Ve výčtu mi chybí snad jen černé období a pak styl solárková blondýna. Maminka mi občas říkala, že vidí mé polské kořeny (to když jsem se moc přezdobila) a nebo že jsem nedonošená (to když jsem si ve 38 letech konečně došetřila na opravdovou koženou indiánskou bundu s třásněmi, zdobenou buvolí kostí a tyrkysy).

Měla jsem ovšem začít počátkem a to popelkovským obdobím. To mne totiž opravdu postihlo a zranilo. Byla jsem hodně drobná, hubená, nosatá, se špičatými koleny... a sto dalšími mindráky. Naši neměli na zbytečnou parádu a navíc mi ani konfekce tenkrát neseděla. Když jsem si oblékla kalhoty přes zadek, tak mi byly do poloviny lýtek. Když mi seděla délka, mohla jsem se do nich zabalit dvakrát. V každých kozačkách jsem byla jak kocour v botách. A nebyly podprsenky push up :) Díky tomuto období, které se táhlo ještě celým gymnaziálním studiem, jsem se rozhodla naučit šít. Byla jsem těžký samouk. Začala jsem přešíváním košil po dědovi na halenky a v 16 letech jsem vyrazila ve svém prvním modelu - flanelovém kostýmku: nabírané kostkované sukni a vestě. Spolužáci padali do mdlob, bohužel ne závistí :).



Modely, které jsme fotily, jsi sama šila - jak jsi před revolucí sháněla látky a vůbec střihy a inspiraci?

Postupně jsem se jako švadlenka zdokonalovala a nejvíce jsem se naučila šít při tvorbě oblečení pro své děti. V době, kdy jsem měla „první generaci“ dcer (dcery 1983, 1987, 1997, 2005), tak ještě pořád nebyly na trhu hezké oblečky a na Tuzex jsem neměla. Učila jsem se šít z ruské mutace Burdy. Střihy jsem kombinovala z několika modelů tak, abych dospěla k tomu, co jsem navrhla. Pomáhala jsem si, jak to šlo. Když jsem nemohla najít střih na uplé hadí plesovky, tak jsem rozstříhala dederonové kombiné a použila jako vzor.

Jen jednou jsem navštívila profesionální krejčovou a to když jsem nemohla přijít na to, jak se šijí na flaušovém kabátě oboustranné dírky. Šila jsem snad všechno. Od pyžam přes šaty, rifle, džísky, zimní bundy, kombinézy, pánské košile, kalhoty až po saka. Nejraději ovšem plesové šaty. Každý rok jedny, někdy i dvoje. Největším problémem bylo sehnat hezkou látku. A navíc jsem potřebovala i levně. Nebyly ani second handy. V Těšíně jsem objevila obchůdek, kde bývaly zbytky látek ve výprodeji a prodávaly se na váhu. Tak např.bílý manšestr na kraťasy mne vyšel na 3 Kč, zip 1Kč 80 hal. A paráda byla hotová.

Občas jsem dostala nějaký vzácný kousek od spřízněné duše. Tak např. látku na focenou růžovou sukni mi podarovala manželova spolupracovnice. Ona ji dostala v balíčku ze Švýcarska. Psal se rok 1986 a neměla odvahu v tom chodit. Já jsem tak mohla jásat nad úžasným kouskem, co nikdo neměl. Model měl ještě korzetový živůtek a kabátek. S odstupem času jsem zjistila, že je to moc růžové najednou a pro focení jsem tedy raději zvolila zelené tílko. Vzácnou látku, tenkrát snad 100 let starou vambereckou krajku, jsem dostala od matčiny kamarádky. Ušila jsem z ní společenské šaty (na fotce ty černé u zelených dveří), se kterými jsem uspěla v amatérské soutěži švadlen Burdy a měla jsem tak i svou první fotografii v časopise. Bylo to v roce 2000. 

Pouzdrové zelenkavé šaty jsem ušila hned dvakrát, ještě i v bílé barvě pro nejstarší dceru. Mám je hodně ráda a nosím je už 15 let. Letos se vrátila mentolová do módy a jsem zase in :). Bílá zavinovací halenka s kolovou sukní je z madeiry. Ušila jsem si je před 22 lety za účelem první školní akademie, kterou jsem jako nová ředitelka školy pořádala pro rodiče a veřejnost. Tenkrát měla maminka pravdu, že jsem to přehnala. Kostýmek by se hodil více.


Co bys poradila ženám, které v odívání a vůbec hledání své ženskosti zatím tápou? Co tobě osobně pomohlo najít tvůj styl?

Je to krásná otázka, ale těžce najít správnou odpověď, protože každá žena je osobnost a jinak vnímá potřebu své ženství prezentovat. Když to přefiltruji přes své zkušenosti, tak bych řekla, že je dnes na ulicích málo vidět opravdové jemné ženskosti. Nemám ráda unisex módu a to ani při sportu. Nelíbí se mi, když vidím mladé slečny v sešlapaných, většinou ušmudlaných teniskách, riflích, které nerespektují typ postavy, v mikinách... Nelíbí se mi, když i v parném horkém dni má většina žen dlouhé kalhoty - a tak bych mohla pokračovat.

Co bych poradila ženě, která tápe? Podívat se do zrcadla ve spodním prádle a objektivně, což je na tom to nejtěžší, zhodnotit proporce své postavy. Základem je zbavit se zbytečných mindráků a to je někdy běh na dlouhou trať. Bylo by to další povídání. Pro správný výběr oblečení je podle mne nejdůležitější poměr trupu k délce nohou a poměr šíře ramen a hrudníku vůči bokům. A soudnost. Pak si musíme najít, co máme hezké a co chceme ukazovat - někdo dlouhý krk nebo štíhlé kotníky, někdo pěkná kolena a někdo třeba prsa... A nesmím zapomenout na držení těla a kultivovanou chůzi s pěkným kladením chodidel. I nejkrásnější šaty shoří na dámě, když je hrbatá, má vystrčené břicho, šmajdá špičkami dovnitř a rozhazuje rukama. Jenže jsme zase u toho sebevědomí. Musíme přijmout své ženství a svou vnitřní krásu a pak budeme zářit a chodit se zvednutou hlavou. Bude nám to slušet a nemusíme mít žádný model. Stylizování pak záleží na naší povaze, na náladě a na tom, v jaké životní etapě se nacházíme.

Je super, že se dnes opravdu může nosit všechno. A díky i za second handy. Já jsem asi už „stará škola“, tak navíc ctím správný typ oblečení pro danou příležitost. Beru to jako projev úcty k lidem, se kterými se setkávám. Tím, že jsem vhodně oblečená, mám pocit, že zvládám danou situaci. Navíc jsem prostě zdobička a mám ráda kolem sebe svou představu o „hezky“. To máme každá z nás jinak. Je to o povaze a o míře vkusu a také talentu pro estetiku.






Závěrem snad ještě pár rodinných mouder:
- rada mé babičky: můžeš být chudá jak kostelní myš a nosit pořád ty samé šaty, ale musíš vonět čistotou a mít v pořádku boty.
- rada tatínka : choď doma s knihami na hlavě a nešmajdej.
- rada maminky: buď sama sebou, stejně tě kvůli hadrům nebude mít někdo víc rád, spíš naopak a netrap se tím, co o tobě kdo říká.
Tak tak mně vychovali :).

Ještě něco z mé hlavy: mějte rády ženu v sobě a dovolte si ten přepych alespoň občas nechat se hýčkat. Nemusíte všechno stihnout, všechno umět a být dokonalé. Mějte rády sebe a své tělo. Bude to vidět a okolí vás bude vnímat jako krásnou.

Sofie jako "Kočka měsíce" ve Vlastě :)

11 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Moc děkuji za krásný rozhovor. Ty černé šaty s krajkou jsou nádherné... A když čtu, že je paní vytvořila sama, tak si říkám, že ji s vlastnoručně upletenou šálou jen tak nedoženu :-)

Děkuji také za krásný blog, který mi pomohl uvědomit si, že jsem dívka a že by mi mohly slušet sukně a šaty :-) Postupně doplňuji tuto část své garderoby a už na ně nedám dopustit!

Anonymní řekl(a)...

Nezlobte se,ale ve Vlastě paní jmenovala Žofie ( ten článek si pamatuju). Nebo ne?

Channah řekl(a)...

Anonymní: já také mohu jen tiše obdivovat, vrchol mého krejčovského umění je přišít si knoflík :) A moc děkuji za pochvalu, vždy mi udělá velkou radost, když blog někoho inspiruje.

Anonymní: nezlobím se, máte pravdu - Sofie se nechala po druhé svatbě přejmenovat z Žofie na Sofii :)

Hanna 6 řekl(a)...

Perfektní článek, přeji si aby inspiroval více žen a dívek k ženskému stylu oblékání.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, také moc děkuji za hezký rozhovor!
Pokud můžete, Channah, bylo by skvělé, kdyby šlo podobné rozhovory zařazovat častěji...Osobně se stále tou otázkou ženskosti zabývám, lépe řečeno, tu svoji asi stále hledám :-), a podobné rozhovory mi rozšiřují tento specifický obzor... Díky ;-) T.

Lea řekl(a)...

nádherná dáma a navíc úžasná ve své práci ;-)

Anonymní řekl(a)...

Paní je nádherná, ale přijde mi, že ji ve Vlastě dost zhyzdili. Teď vypadá neskutečně lépe. :)

Lucie řekl(a)...

A pak že jen muži s věkem zrají! Paní Sofie je neskutečně krásná a šik! Moc se mi líbí první šaty.. a vlastně všechny, které jste fotili.

Channah řekl(a)...

Moc děkujeme, jsem ráda, že má rozhovor takový ohlas - ráda přichystám nějaké pokračování...

Anonymní řekl(a)...

Paní to ohromně sluší... pokud by to chtěla dotáhnout ještě o kousek dále, sundala bych punčochy z páskových střevíčků... :-)

Anonymní řekl(a)...

Za ty šaty s krajkou bych byla schopná zaplatit cokoliv.Nádhera.No a na fotce č.3 to paní Sofii moc sluší.Má štíhlé,hezky tvarované nohy.
Také bych si přála více takových článků.Děkuji.Jarmila